Pan František je člověk s postižením. A také Rom. Laik by řekl, že takový člověk nemá v tzv. „normálním“ světě, a na otevřeném pracovním trhu zvláště, příliš velké šance k realizaci. Možná by to pravda byla, kdyby pan František nezvedl pomyslnou hozenou rukavici.
Když na jaře v roce 2007 začala naše agentura prezentovat službu podporované zaměstnávání v domově pro osoby s postižením, byl pan František mezi prvními zájemci, se kterými jsme se setkali.
Začali jsme se pravidelně scházet a povídat si o tom, co pan František umí, co ho baví, co už v životě dělal, jaké má zkušenosti. Hodně času jsme strávili povídáním nad plány do budoucna. Pan František měl sen: žít obyčejným životem s přítelkyní, mít práci a bydlení. Mluvili jsme o tom, že k tomuto cíli povede dlouhá a pěkně klikatá cesta. Pan František se rozhodl, že se chopí nabízené šance.
Náš příběh by mohl pokračovat popisováním toho, jak jsme pana Františka podporovali v jeho cestě za samostatností, jak se učil cestovat, používat takové obyčejné věci jako je mobil nebo hodinky, jak se učil společně bydlet s přítelkyní v tzv. cvičném bytě. Pro ilustraci však bude stačit poohlédnutí za epizodou zvanou hledání práce.
Pan František žil dlouhá léta v domově pro osoby s postižením, kde pomáhal s různými činnostmi kolem budovy, na zahradě nebo v kuchyni. Nikdy však nezažil zkušenost ráno vstát a jít do práce. Při našich schůzkách jsme se s panem Františkem zaměřili na hledání takové práce, ve které by mohl uplatnit své zkušenosti ze stravovacího provozu. Jednoduše řečeno, pan František chtěl pracovat jako pomocný kuchař. Dovedl si představit, co ta práce obnáší, co všechno musí umět a co všechno se bude muset ještě naučit. Jednu věc jsme tedy měli ujasněnou: budeme hledat práci v kuchyních ve školních jídelnách nebo v restauracích. Pan František měl ale podmínku, aby se zaměstnavatel nacházel ve městě, ve kterém bydlí jeho přítelkyně ve cvičném bytě. Nejenom, že jsme začali hledat práci v tomto městě, také jsme začali s vedením Domova projednávat myšlenku společného bydlení ve cvičném bytě.
S panem Františkem jsme obešli několik zaměstnavatelů, než jsme objevili velmi vstřícného provozovatele místní restaurace.
V srpnu 2008 tak pan František nastoupil na praxi do této restaurace, kde vykonával pomocné práce. Dojížděl ze zařízení každý den ráno, odpracoval 4 hodiny a jel zpátky. Nutno dodat, že cesta vlakem trvá 1,5 hodiny. Při jednání s panem majitelem jsme ani nedoufali v to, že se pan František tak rychle přizpůsobí novým podmínkám a práce mu půjde od ruky. Na pracovišti byla ze začátku přítomna pracovní asistentka, ale během týdne její podpora nebyla třeba. Pan František se bez problémů začlenil do kolektivu a pracovníci si sami vyžádali, aby už asistentka s panem Františkem do práce nechodila.
Tak jak se dařilo v práci, podařilo se vyjednat s ředitelem Domova, aby pan František mohl zůstávat ve městě u přítelkyně přes víkend. Tak to šlo 2 měsíce. Když už bylo jasné, že se podaří panu Františkovi získat v restauraci pracovní smlouvu, povolil i pan ředitel Domova týdenní pobyt ve městě. Pan František začal žít svůj vysněný život.
S panem Františkem jsme se scházeli 1x měsíčně až do února 2009, kdy jsme službu podporované zaměstnávání ukončili.
Je červen 2009. Pan František pracuje v restauraci ve Zruči n. S. Má uzavřenou pracovní smlouvu. Každé ráno vstává a jde do práce. Žije v bytě s přítelkyní, společně se starají o kočku a řeší problémy všedních dní.
Pan František žije stejným životem jako každý jiný člověk, i když před dvěma lety by mu nikdo velké šance nedával.